Zdravíčko, mé jméno je Marcelo Paulo Donaire a tohle je můj příběh - část I.
Narodil jsem se. Z pozdější doby si toho moc nepamatuji, čehož upřímně lituji, často se snažím si vybavit jak vypadala porodnice a jestli jsem si už tehdá myslel, že můj život bude jedna dlouhá, neuvěřitelná jízda. Z dětství mám dost strohé útržky, většinou obsahující pojídání písku,sněhu,trávy. Vyrůstal jsem v Šumperku, severo-východní část Moravy. Jsem klasické Bolívijsko-Jihlavské dítě vyrůstající na malebném moravském městě. Vím, že často říkám a používám slovo Morava. Mám ho rád. Je to pro mě pojítko s minulostí, která se mi již nevrátí, ale k tomu se ještě dostaneme. Jako malý jsem vyrůstal hraním fotbalu, basketbalu a celkovým létáním a skotačením po nádherných místech Moravské přírody. Morava, zase.. . Věc, kterou si rád z dětství vybavuji a pamatuji jsou neuvěřitelné křivdy a mé první bolístky. Jako tenkrát, když jsem hrál fotbal a dostal jsem míčem do hlavy, která se následně odrazila o kovovou konstrukci fotbalové branky, hihi. Utíkajíc s pláčem k mamince (klasika), jsem tiše nenáviděl bratra, který podle mého uvážení, měl mé zraněné tělo okamžitě odnést jako hrdina k lékaři na válečné frontě, tak se ovšem nestalo (překvapení,zklamání?). Ve stavu, který dnes již dokážu přiblížit jako kombinaci jointu a tří - čtyř piv se potácím k mamince, která vždy vše vyléčí, protože ona je bohyně přeci,ne? Mé očekávání je opět zklamáno (překvapení na druhou?). Vyřešení celého problému je příkaz zůstat v posteli další den a půl. Asi si dokážete představit, jak se baví hyperaktivní šestileté dítě v posteli. Ano, správně, nebaví. Sklony k pyromanii jsem měl asi už dřív, ale tehdy se to vážně asi rozjelo. Pálím ruku méďovi, abych jí následně mohl natřít mastí a obvázat, být zde pro něj. (Napravování křivdy?) Další útržky paměti jsou už jen strohé, ale má to co dočinění se zapálenými záclonami a mým obdivem. Ano, nejspíše jsem nebyl nejhodnější a nejklidnější dítě.Nevím, co byl za den, rád bych znal přesné datum, ale neznám. Řekněme jen, že to bude Pátek. Ano, byl to Pátek. Venku je krásný den. Zajímavé, že většina mých vzpomínek na dětství je z Jara nebo Léta. Každopádně, je Pátek, s kamarádem stavíme bunkr a skrýš, pomáhá nám jeho otec. Oba je mám hrozně moc rád, možná až moc. Strýc mě pošle pro sekyrku, které je ve sklepě, s vervou a odhodláním tento vskutku výjimečný a speciální úkol. Jakmile přibíhám i se sekyrou, mám poprvé šanci prozkoumat, jak je ostrá. Zkouším její ostrost tím, že jí vší silou vrážím do země, protože proč ne. Vlna kritiky a výčitek se na mě snáší a já asi poprvé zažívám stud a smutek, křivda to nebyla, ale logické vysvětlení proč sekeru nevrhat do země mi podáno nebylo. Utíkám domů, zamykám se na záchodě s tatrankou a vodou s očekáváním, že už nikdo nikdy nepřijde. ( Vážně jsem byl tak geniální dítě, že když hledám skrýš, tak zvolím pravidelně užívaný záchod ve čtyřčlenné rodině?)
Více toho už dnes asi nestihnu, rodiče mě už vyhánějí, že musíme jet. Vracím se na Moravu.
Váš malý milý Neurotik.
Žádné komentáře:
Okomentovat