Mé dětství nebylo nijak speciální. S rodinou jsem zažil naše světlé i tmavé chvilky, někteří psychologové by mohli podotknout, že jsem ty tmavé chvilky vytěsnil do nevědomí, ostatně jak to dělá každý a z toho konstatovat, že mám nevyřešené problémy s otcem a matkou. Špatné je to, že to tak má každý, každý si nese z dětství určité komplexy a jizvy, protože jako děti jsme velmi zranitelní, alespoň já byl. Pamatuji si momenty, kdy mi bylo ukřivděno nebo kdy jsem se cítil ublíženě. Pro mou rodinu, která to ovšem už slyšela tisíckrát to není nic jiného, než tisíckrát přemletá strouhanka.
Je dost těžké říci, co přesně mi ublížilo nejvíc a z čeho vyšly mé komplexy ale důležité je, že o jejich existenci vím. Dost dlouho jsem o tom přemýšlel a je to důvod, proč jsem sám začal studovat psychologii a filozofii. Snažím se porozumět tomu, jak jsem se těmto ranám mohl vyvarovat, abych tak jednoho dne těmto ranám předešel u svého syna. (tajně doufám, že to bude syn, i když Natálka taky nezní špatně.)
Nebudu zacházet do přílišných detailů ale stačilo by říct, že existovala doba v mém vývoji, kdy jsem nerad komunikoval/sledoval/fungoval ve společnosti. Uzavíral jsem se do sebe, plnil si své povinnosti jak mi kázali rodiče na výbornou, vždy jsem měl vše splněno ale vím, že jsem vlastně pořádně nežil. Období, kdy jsem si povídal se zdí místo lidí, se kterými jsem chodil do třídy (ano, vážně. Jmenovala se Chris a většina naších konverzací probíhala čistě v mé hlavě, bohužel, některé byly vyslyšeny i ostatními.) a vlastně se o ně vůbec nezajímal. Dlouhou dobu mi přítelem byla jen samota a schopnost přemýšlení, nijak zvlášť jsem dřív nečetl, i když se považuji za chytrého člověka, četba mne uchvátila až okolo patnáctého roku mého života.
Pamatuji si jeden specifický moment. Seděl jsem v čekárně pedagogicko-psychologické poradny a čekal na výsledky. Bohužel jsem tam byl s mámou a i ona si musela vyslechnout to co já. Jelikož nesnáším v textech zbytečně zdlouhavé omáčky, tak přejdu rovnou k věci. Sedím před ženskou, která má moje výsledky psychoanalýzy v ruce a kouká na mě jako na mimozemšťana, konstatuje, že takové výsledky jsou lehce znepokojivé, leč nijak špatné nejsou, tady je menší výčet.
- nulová sociální a emoční inteligence
- abnormálně vysoká inteligence a kreativita v řešení problémů
- individuální schopnosti na úrovni dospělého
- sociální schopnosti a komunikativnost na úrovni nula (ups, pardones.)
Asi si dokážete představit, jak funguje svět asociálního neurotika, jop, přesně tak, nefunguje.
Začínám nenávidět všechny za to, jak jsou hloupí, stupidní a naivní. Vážně věří v emoce a že lidé potřebují k životu jeden druhého? Fungoval jsem čistě na intelektuální bázi, co se nedá racionálně odůvodnit, nějakým způsobem změřit nebo vytvořit neexistuje. Asi nemusím uvádět, že jsem boha a celkově víru považoval za slabost malomyslných.
Nejhorší ze všeho ale asi byla má konfrontace s rodinou. Často mi přišlo, že mi nerozumí, nechápou a tím pádem se mě i bojí. (asi jsem tak daleko od pravdy nebyl, když se na to zpětně ptám, tak se radši už ptát nebudu) Bratr mě považuje za psychopata, i když mu posté vysvětluji, že jsem pouze sociopat s nechutí jakékoliv konverzace či kontaktu s ostatními lidskými tvory. Máma s tátou to vidí asi tak stejně, dokud mne neposílají za psycholožkou. Tam se nic nemění, nic nezjistila, protože jsem nic neřekl. Takhle se to táhlo dál a dál až na střední školu.
Tam jsem poprvé viděl svého anděla, který mě vlastně zachránil od té cesty nenávisti a samoty.
(JEŠTĚ VĚTŠÍ KLIŠÉ PROSÍM!)
Žádné komentáře:
Okomentovat