Romantický idealismus

       Hola! Byla to chvilka co jsem něco napsal, sorí, byl jsem ve Skotsku a snažil se trochu zúčastňovat života. Téma o kterém teď budu psát je lidská ignorance/debilita, klasika.

       Určitě jste viděli tisíce romantických filmů plných přehnaně srdceryvných scén a činů.
Smutná věc je to, že filmy mají scénáře, lidi dostanou zaplaceno za přehrání příběhů, který byl napsán na papíře. K vašemu životu bohužel scénář není. Nic není tak úžasné, protože platí, že čím déle něco tvoříte, tím úžasnější to bude, s výjimkami potvrzující pravidlo. Prakticky jde o to, že jsme se stali díky filmům jako je Titanic, Pretty Woman a Láska Nebeská otupělí vůči těmto činům, přijali jsme je za určitý standard, a díky nim máme očekávání, které nemohou být naplněna ne proto, že váš protějšek není tak úžasný a milující ale čistě protože ho nenapadne být přesně v moment, kdy si vy usmyslíte na místě, které si usmyslíte s růží a dlouhým romantickým polibkem.
      Můžete být kurevsky rádi, když se vám taková věc stane jednou, dvakrát za život. Prostě se to neděje, ubohé je, že dost často opouštíme partnery jen kvůli nenaplnění těchto očekávání, speciálně ženy. Ženy díky vyšší sledovanosti těchto romantických sraček mají tendence čekat prince, který přijede v limuzíně s kytkou a slibem nekonečné věrnosti a lásky.
      Mám pro vás příklad z mého osobního života. Byli jsme s mou láskou ve Skotsku. Navštívili jsme hrad kde jsme se domluvili, že přítelkyně půjde se svými kamarádkami a já chtěl být chvíli sám. Nasadil jsem si sluchátka a užíval si pochmurně prchavé počasí. Nebe bylo pohlceno temnotou mraků a já se procházel zahradami, ovládl mne smutek a strach. Šel jsem po dlouhé cestě v zahradách, na hlavu mi padaly tisíce kapek a byl jsem sám. Ovládla mě představa, že když se otočím, uvidím Andy jak za mnou běží po té dlouhé cestě a dlouze mne políbí, řekne mi, že mě miluje a naplní mě štěstím, což je ostatně její unikátní vlastností. Nestalo se tak, a nebylo to protože by nebyla dost dobrá, je úžasná. Jde jen o to, že jsem měl očekávání, otáčel jsem se čím dál častěji až jsem došel k lesu, a v ten moment jsem si uvědomil, že ona není ta osoba, co mne zklamala, nýbrž já sám, jen tím, že jsem si představoval zamilovanou scénu kde mne někdo nenechá stát v dešti samotného.
      Stali jsme se vůči těmto gestům lásky otupělí.... otupělí... otupělí. Nejde bohužel pouze o romantiku, jde také o násilí, které vídáme každým dnem v televizi a dalších zdrojích. Čím více ho sledujeme, tím více nám přijde přirozené a tudíž ho méně považujeme za nesprávné.
      Neříkám, že by jsme neměli sledovat tyto dle mého názoru ubrečené sračky a násilí, pouze by jsme se měli brát s rezervou. Ne všechno má scénář a ne všechno se nám vždy vyplní.