Proč jsem občas smutný a proč jsem občas šťastný.

         Někdy jsem fakt moc smutný. A tak píšu. Někdy jsem fakt moc šťastný. A tak píšu. Celý můj život jsem vlastně psal a když ne sem, tak na papír, a když ne na papír, tak do paměti. Vždycky jsem si psal každej detail, každou křivdu, každou lež a všechny své trápení. Když jsem šťastný tak píšu radostně, snažím se lidem vnuknout myšlenky. Přemýšlím, že taková bude asi moje úloha na tomhle světě, vnukávat lidem myšlenky. Víš co je ale opravdu smutný? Že vlastně ani nezáleží na tom kdo jsi a jakou pozici u toho druhého zastáváš. Občas jim prostě pomoct nemůžeš. Občas to prostě nevyjde. A já to vím. Ale stejnak se každé ráno probudím a doufám, že když mne dneska poslechne alespoň o člověka víc, tak to bude úspěch.
        Spousta lidí mě zpochybňuje, vlastně se jim nedivím. Vy by jste se mi taky nedivili, jak to vím, kdyby jste byli v mé hlavě. Ale nejste. Tam se jich moc nedostalo a ti kteří tam jsou, už tam budou napořád. 
        Život je jeden velkej boj kde vlastně nevíš co bude zítra a co bude za měsíc, víš jen to, co se stalo a jak ses zachoval a taky to, že ten boj jednou skončí. Nemám rád když někdo zůstává v minulosti a snaží se změnit věci. Je to jako byste se snažili v tom boji vyobrazit protivníka, proti kterému jste již bojovali, ale moc dobře víte, že ten už dávno svádí své bitvy jinde a že vlastně to co děláte je úplně zbytečné.
       Přijde mi, že jako lidi fakt moc málo přijímáme. Snažíme se každý den stavět do pozice soudců, snažíme se v každé situaci být nad věcí, abychom nebyli zranitelní. Tak moc se bojíme ublížení, že radši budeme ubližovat preventivně, než aby se vůbec na nás dostalo. Vidím to každý den, každý den kdy se na mě dívají lidé a vím, že si šeptají pomluvy, pokaždé, když si mí spolužáci nahlas předčítají moje články s tónem parodie, a vidím to na lidech, kteří jsou pořád tak agresivní a zlí.
      Ti agresivní a zlí jsou vlastně ti, kteří se nejvíc bojí. Jejich postoj vůči světu je předem daný, vlastně jen plní roli kterou někde okoukali nebo zaujali, protože jim někdo ublížil. Spousta mých známých taková je. Je mi hrozně líto, že na jednu stranu vidím jejich otevřenou stránku se kterou se mi svěřili a vidím jak je čistá, nevinná a milá, a na druhou stranu vidím ty jejich masky, které nosí kvůli druhým, protože jim asi nemohou věřit tolika co mě.
     Občas je mi fakt moc smutno. Občas jsem fakt moc šťastný. Věc, která mě dělá asi nejsmutnějším, je to, že jsme se jako lidé naučili nosit masky ve společnosti natolik, že už to vlastně vidí jen málokdo. Je to prostě taková naše rutina. Věnujte chvíli pozornost ve společnosti lidí okolo vás lidem, kteří se snaží ty druhé co nejvíc shazovat, snaží se situovat do pozice Alfa ve skupině. Protože když přeci budou oni ti na vrcholu, tak mají právo určovat koho budete shazovat příště.
     Spousta mých nyní už bývalých přátel tohle nikdy nepochopila, nejspíš nikdy nepochopí. Vlastně jediné, na co jsem se u nich mohl spolehnout, bylo to, že nikdy nenašli odvahu být tak upřímní a milí jak byli mezi čtyřma očima i mezi ostatními lidmi. 
     Kdy se stala ta chyba, že mezi lidmi se nesnažíme být sami sebou, ale snažíme se být "cool"? Základ toho všeho je u nich samotných, že nevěří tomu, že by je mohla společnost přijmout takové jací jsou i bez zbytečných póz a masek. Proto jsem občas fakt smutný.

     Čas od času, poznám či potkám šílené jedince, nebo aspoň tak jim ve společnosti říkáme, protože se prostě nebojí být sami sebou. Stalo se pro nás vážně natolik nepředstavitelným, že se budeme uznávat jako osobnosti nezávisle na tom co nám na to řeknou druzí? Takové lidi mám moc rád, mám moc rád jejich způsob, kterým se nebojí říct "Jsem pyšný na to kdo jsem a vaši masku k tomu nepotřebuji."  

     Když občas takového člověka poznám/potkám, tak jsem fakt šťastný. Jsem šťastný když potkám někoho kdo mi řekne, ano takový jsem, buď se s tím smiř nebo jdi do prdele. Takoví lidé jsou upřímní a nepotřebují vás zbytečně urážet aby si připadali společností více přijímaní.

     Dostávám se k tomu, že jsem šťastný i smutný. A tak to nejspíš má být, kdybych byl asi pořád šťastný, tak by to znamenalo, že svět je v pořádku a já věděl, že již můžu odejít, ale já stále šťastný nejsem, proto musím bojovat dál a doufat, že ten další den mě alespoň o toho jednoho človíčka poslechne víc. A proto píšu. Takže vlastně psaní je takovej můj boj, jo psaní je můj život, a je to moc hezkej život.