Hola! Už delší dobu se kárám za to, že jsem pořád nesepsal článek týkající se mé maličkosti.
Tak jsem si pro vás nachystal menší ukázku šílenosti, s kterou se denně potýkám a pravděpodobně i vytvářím svou dokonale nedokonalou osobností.
Takže už je to pár týdnů, co se u nás ve škole konalo obvodní kolo v soutěži ekonomických a manažerských schopností. Něco zde musím vysvětlit. Účastním se hodně meziškolních soutěží
( Anglický jazyk, Španělský jazyk, Autorské tvorby, Recitace, Řečnické soutěže, Literární soutěže a Ekonomie a podobné) . Není to tak, že bych byl extrémně soutěživý, spíš přesný opak, k většině z nich jsem se dostal jako slepý k houslím. Přesto na ně rád chodím, abych byl schopen objektivního porovnání na jehož základě si opět budu muset připustit, že jsem fakin faboulous.
Každopádně!! Zpátky k příběhu, takže jednoho krásného dne za mnou přijde profesorka ekonomie, že jí někdo vypadl na soutěž a ať tam jdu. OK, super, stejně bych další hodinu angličtiny a dehonestace ze strany učitelky co se týče výslovnosti nesnesl. Po příchodu zjišťuji, že partička lidí, se kterou se nacházím v učebně je docela hard-corově připravená, měli nažhavené kalkulátory po pravé ruce, po levé učebnice ekonomie a jejich nepřítomné pohledy mi prozradily jak moc se soustředí na přípravu. Vzhledem k tomu, že nemám ani šajnu, co tam bude, tak si otvírám Narnii a poklidně se předčítám Aslanova dobrodružství.
Abych to zkrátil, po pár týdnech se dozvím, že se spolužákem ze třídy postupujeme a máme naše ekonomické prdele dotáhnout na finální kolo do Zlína. Vzhledem k tomu, že v tom termínu nic nemám a knihy mi postupně docházejí tak prej pojedu no.
Kdybych si měl vybrat jedno místo, kde ani smrt nebere, tak je to Zlín. Ne, že bych měl něco proti Moravě či maloměšťáctví, ale tohle bylo moc i na mě. Aspoň bude sranda, ne? ne? Po příjezdu na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně zjišťujeme, že jediná část Zlína která nevypadá dle předloh komunistických architektů je právě Univerzitní Kampus. Nice! Po druhém kole přijímacích testů se dostáváme do autobusu a jsme na cestě na chatu univerzity v CHKO Bílé Karpaty.
Ještě nikdy na světě jsem nebyl na romantičtějším místě. Příroda, neposkvrněná, dokonalá, nedotčená a přitažlivější než všechny zbylé krásy světa, v tu chvíli si uvědomuji, že jestli někdy políbím ženu a budu vědět, že to už lepší nikdy nebude, tak to bude pod tou nádhernou peřinou z bílé prosvítajících zářivých hvězd, kterými je posázena celá obloha. Jsem v ráji, v klidu.
Program, organizace a lidé byli perfektní. Po delší době jsem měl konečně pocit, že jsem intelektuálně ve správné místnosti... Znáte to co se říká ne? Když jste v místnosti s lidmi a jste tam ten nejchytřejší, znamená to, že byste měli změnit místnost. A mě se má místnost líbila. Stejnou mírou musím pochválit organizátory, kterými byli studenti posledních ročníků bakalářských studií na Zlínské Univerzitě. Každopádně aby ten příběh někdy skončil, long story short, z celkových více jak 3000 uchazečů jsem skončil na 21. místě, což není tak hrozné vzhledem k mé ignoraci a prokrastinaci v hlavní soutěži o umístění, což pro mě znamenalo volnou stupenku na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně. To jméno tak hrozně hezky zní, nemyslíte?
Jestli je něco, co bych chtěl ještě zažít, tak by to bylo ještě jednou si lehnout na tu příjemně studící zem a pozorovat všechny ty nádherné hvězdy které mi jakoby koukaly přímo do očí, a vlastně do těch očí koukali dalším milionům lidí, ale mě to v ten moment vlastně ani nevadilo, protože koukaly i do těch mých. Jaká škoda, že si nevážíme krásy kterou opomíjíme každým dnem všude kolem nás. Tak nějak jsme si ji asi už vykoukali, a možná už ji ani nepoznáme, přes všechny ty masky a pokřivené ideje všemožných krás, které si do našich hlav ukládáme skrze ty vyleštěné obrazovky, díky kterým ani tu hlavu nezvedáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat